Home
Atelier Labyrint Lucie Staňkové
ATELIER LABYRINT

 

Vítejte v atelieru LABYRINT

Dobrý den. Nejsme klasickou prodejní galerií, ale místem setkávání, volným sdružením výtvarníků.

 A toto fotografické setkání politika, hudebníka a herce bylo zábavné. Na vernisáži zahrál Dan Vlček a zazpívala Jolana Branny a Nora Petrova Vasileva,  zahrál i Miloš Chromek s kytarou a v závěru zpívali všichni.

 Pozv VVS-KKK komp

Výstavu můžete navštívit kdykoli do 30 června, nejlépe po předchozí telefonické dohodě - nemusíme být zrovna nikdo doma. 

 

Na našich stránkách naleznete ukázky z tvorby majitelky ateliéru Lucie Staňkové a pozvánky na pravidelné výstavy, které zde pořádáme. Na www prezentace dalších výtvarníků naleznete odkazy pod jejich jmény - pokud prezentace mají.

 V našem ateliéru pravidelně pořádáme přednášky s ochutnávkou destilátů a vín - viz sekce "Ochutnávky" . Nabízime ochutnávky whisky, brandy a koňaků, Arménské brandy, nově také Gruzínských, Izraelských a Libanonských vín . Informace v sekci "Ochutnávky". Máte-li zájem zúčastnit se ochutnávek, přihlašte se telefonicky nebo e-mailem, zašleme vám ceníky a seznam produktů. Navštivte některou z našich pravidelných hudebněakustických relaxací s šamanem Aldamanem.

 Navštivte nás v Ateliéru Labyrint v ulici Na Dřevěnce č. 18, na Novém Hradci Králové nebo pište na: atelierlabyrint[zavinac]seznam[tecka]cz .

Chcete-li nás navštívit zavolejte na tel.: 495 268 012 nebo 737 727 121 nebo 731 061 226. Máte-li zájem o zasílání obrazových pozvánek na naše akce, dejte nám to vědět na: atelierlabyrint[zavinac]seznam[tecka]cz. Děkujeme za vaši přízeň a těšíme se na shledanou
Lucie a František Staňkovi

 

Ateliér

Labyrint není jen "domácí galerií" Lucie a Františka Staňkových, ale také sdružením spřátelených výtvarníků    a umělců, které pojí společné názory na uměleckou tvorbu a její význam. Kromě obrazů, tkaných tapiserií a hedvábí Lucie Staňkové,  zde vystavujeme také obrazy Miloše Chromka, obrazy a grafiku Jiřího Šindlera,  obrazy a fotografie Barbory Pejškové, obrazy z litého papíru a grafiku Hany Kopecké, železné obrazy a plastiky    kováře Tomáše Misíka a grafiku Jana Černoše, obrazy a grotesgrafie genetika RNDr. Petra Balíčka, CSc. -   ti z Hradce Králové.  Ivana a Jan Bambasovi jsou z Českých Budějovic, v ateliéru jsou zastoupeni keramickou tvorbou, z téhož města i malíř Josef Bruckmüller,  Japonskem inspirovanou keramiku Ireny Hirai z Bobru u Žacléře, obrazy Šárky Hrouzkové z Dolního Újezdu u Litomyšle, obrazy německé malířky Heidi Kalkmann, která žije a pracuje na řeckém ostrově Korfu. S jejich tvorbou se můžete prostřednictvím odkazů seznámit na jejich vlastních stránkách, pokud odkaz nenaleznete, znamená to, že webové prezentace nemají.

Pravidelně pro Vás připravujeme nové výstavy, vernisáže se konají zpravidla první víkend v měsíci., při pěkném počasí  na zahradě, kde se instalují sochy a podobně. Každoroční pravidelnou akcí je "vánoční salónek", který je ukázkou nejnovější tvorby všech v daném roce u nás vystavujících umělců. Dramaturgie  pořádaných výstav je jednoduchá: vystavuje u nás kdokoli, jehož díla nás osloví. Nejsme klasickou prodejní galerií s otevírací dobou, chceme být místem setkávání výtvarníků, galeristů i milovníků výtvarného umění. Chcete-li nás navštívit, zavolejte nebo pošlete mail.

big1 big2 big3
big4 big5 big6

 

O Lucii Staňkové   

 

Život Lucie Staňkové je spjat s Hradcem Králové. Dcera hradeckého malíře Jiřího Šindlera (narozena roku 1966) zde vystudovala Gymnazium J. K. Tyla ve třídě s výtvarným zaměřením, pak pokračovala ve studiu textilních technik na Vyšší uměleckoprůmyslové škole v Praze. Po ukončení studií žila a pracovala v Praze, zabývala se tkaním gobelínů, tapiseríí a paličkovanou krajkou a malbou.    Po narození dvojčat se roku 1995 vrátila i s rodinou zpět, žije a pracuje ve svém domě na Novém Hradci Králové. 

 

"Co se mých obrazů týče, nejsem impulzivní, expresívní typ, zřejmě proto jsem v mládí začínala tkaním gobelínů a tapiserií. Struktury mně velmi přitahují. Jsou viditelným znamením vztahu. Proto mám ráda hrubá plátna, která mi připomínají gobelín. Struktura podkladu dává obrazu další rozměr, hloubku, charakter, ale musí být přirozená. Souvisí to i s tématem, někdy spolu souzní, někdy jsou zajímavé v kontrastu. Dobře je to vidět také na dřevoštěpkových deskách. Síla, která štěpky spojila do desky, už sama vytvořila určitý děj, strukturu vztahů a nakonec ornament. To je základní přírodní prvek, který prochází historií výtvarné kultury od počátku.

A inspirace? Občas je to vnější impuls, který se spojí s něčím ve mně, jindy je to opačně. Abstrakce je pro mě jakousi esencí toho, co mně osloví, nejvíc světlo, detail, barevná kombinace, inspiruje mně spíš pocit, než konkrétní tvar. Nemám program, nejsem vyhraněná nějakým směrem, ani nechci být, snažím se být otevřená. Jedno proměňuje druhé a naopak. Vše existuje jen ve vztahu.

Stejně i umění je znamením vztahu. Samo pro sebe ztrácí smysl. Má být pro druhé. Obraz maluji proto, aby k němu divák získal takový vztah, že si ho bude chtít doma pověsit na zeď. Chci, aby mé obrazy vzbuzovaly emoce, ale takové, které zakládají dlouhodobý vztah.
Zajímá mně harmonie, soulad, krása … To je pojem, který se dnes moc nenosí, ale vždycky budeme mít potřebu něčeho krásného. Vnímání krásy je ovšem ryze individuální, má tisíce podob, ale jejich společným jmenovatelem je pravda. Katastrofa také obsahuje krásu, která přitahuje, stejně jako zánik, smrt, která přitahuje všechny ať chceme nebo nechceme, ale raději mám vznikání. Třeba strunovníku... jestliže všechno drží pohromadě "struny", kde je?"
 

 Na plátnech a deskách maluji olejem i akrylem. Kombinuji také techniky malby na hedvábí s akrylovými barvami. Gobelíny a tkané tapiserie tvořím na zakázku.

Jsem členkou Unie výtvarných umělců, pravidelně vystavuji v galeriích v ČR a ráda vyhledávám zajímavé prostory k našim skupinovým výstavám. Nabídněte...

 

 

O "ateliéru"

 

Při přestavbě rodinného domu v roce 2003 bylo původním záměrem zřídit zde běžný pracovní ateliér, ale výsledný prostor jako  by se tomu vzpíral.  Pak vznikl nápad  udělat si vlastní domácí galerii a od toho byl už jen krůček k tomu, aby se  autorka rozhodla učinit tento prostor místem prezentování místních výtvarníků a setkávání jejich přátel, galeristů a dalších příznivců.  Dostal název „Ateliér LABYRINT“ a pravidelně zde vystavují svá díla malíři, grafici, sochaři a fotografové tíhnoucí spíše k abstraktnímu vyjádření svého        výtvarného hledání. Jak  tedy ze samotného názvu vyplývá, jde především o setkávání a o hledání.

 

 

 

 

 

O Labyrintu

Na úsvitu dějin plivl pračlověk do červené hlíny, prstem načmáral rohatého tvora a kolem něj postavil ohradu. Ráno přišel, v ohradě díra, rohatec před ní a nechce zpět. Postavil ohradu novou a větší, ráno opět v ohradě díra, rohatec přední a není s ním řeč. Co teď? Postavil zeď. Však se stejným výsledkem, tak postavil zdí pět, ty zpevnil přepážkami. Zazdíval otvory, však rohatec si boural nové a člověk stavěl, až obestavěl polí pět a zpět nenašel cestu. Tak to i zůstalo. V labyrintu zdí a cest, na vládu a svobodu si od počátku hrají pračlověk a rohatec.

Dynamis je starořecké slovo a vyjadřuje sílu, energii, pohyb… Arché vyjadřuje počátek, stvoření, ale i vládnutí. Počátkem času je zrození síly k pohybu. Náš časoprostor je stále týž, ať je jím vesmír nebo lůno matčino.    Čas je v našem případě minimálně trojrozměrnou nádobou, dynamickou, interaktivní formou, která je nádobou pro víno života, kterým ji vyplňujeme, tvarujeme, ovlivňujeme. Někdy zase nenaplňujeme, čímž se do našeho prostoru dostávají jiní. Nebo přeplňujeme, čímž tlačíme na prostor ostatních. Někdy dojde k protržení a vyprázdnění – zmarnění našeho časoprostoru.

K poznávání a chápání tohoto našeho časoprostoru máme k dispozici vnímání a schopnost dávat jména. Nazývat vnímatelné i nevnímatelné. Struktura našich dispozic cele slouží k zpřítomňování nepřítomného evokací - představivostí a určování neurčeného označením – jménem.

To vše je možností naší svobody k individuálnímu – subjektivnímu utváření a ovlivňování světa. Individualita a subjektivita tohoto snažení je pak prosazováním našeho vidění,bojem za nějaký názor. Objektivita je pak průsečíkem subjektivních interpretací. Tento boj je naší svobodou – svobodou našeho rozhodnutí. Svobodou našeho rozhodnutí je i schopnost vytvořit pravidla tohoto boje a podřídit se jim. Tak vzniká společnost a společný boj. Jeho posledním vítězstvím je svoboda všech v rámci společně přijatých pravidel. Pak začíná nový cyklus. Vzpoura proti pravidlům, jejich zpochybňování a boření, hledání pravidel nových, nový boj za ně a tak pořád dokola. Říkejme tomu recyklace.

V tomto boji za prosazování svého či našeho vidění používáme různé nástroje: slovo – jazyk, sílu – násilí, tvorbu. Jazyk je prvotním nástrojem analýzy poznaného, syntézy uvědomovaného a vytýčení předpokládaného. Obraz, pohyb, tvar a jakékoliv podobné vyjádření je abstraktní reflexe konkrétně pociťovaného stavu vědomí, podvědomí i nevědomí. A právě tam, kde jazyk jako prostředek vyjádření našeho vidění, pocitu, stavu či jejich souboru selhává a stává se obtížně uchopitelným díky své časové průběhovosti, přináší obraz maximální vjem v jednom okamžiku, ale po libovolnou dobu, v možnostech daných jeho velikostí resp. prostoru, který otevírá. Lze to přirovnat k jednomu tónu, který můžeme v jeho akustických oscilacích tvořit a poslouchat libovolně dlouho s tím rozdílem, že v obraze nevnímáme a neprožíváme jediný tón, nýbrž celou symfonii a to, jak řečeno,v jediném okamžiku, bez pomocníka a libovolně dlouho.

A protože člověk je nadán schopností syntézy svého světa a tvorby úsudku o něm, nutně tuto svou schopnost obráží ve své duši, která tvoří člověka samého. Vytvořený obraz je pak interakcí mezi světem a sebou samým. Lze jít ještě dál? Ano. Dál je ještě individuální určitý svět umělcovy duše jako „ding an sich“, věci samé o sobě. Je to pociťované, ale neformovatelné nevědomí, které neutváříme, protože bylo utvořeno dávno. Toto nevědomí čili podvědomí hlubší úrovně je prazákladem a podstatou bytí, jehož je naše vědomí a vnímání pouhým pomíjivým obalem. Obrazy z tohoto světa jsou pak ryzí konkrétní abstrakcí našeho původu, naší sounáležitosti s tím čemu dáváme jméno Bůh. Zpřítomnění tohoto světa umožňuje nejlépe právě ryzí abstrakce obrazu, hudby a podobně.

Je třeba říci, že abstrakcí v umění nemyslíme například šmouhy či skvrny v rámu. Krajina či portrét mohou představovat mnohotvárnou abstrakci vidění, oproti kterým šmouhy a skvrny v rámu zůstanou jen konkrétními šmouhami a skvrnami nepředstavujícími nic, byť by byly i úžasně zarámované.

Je to jedna z cest, díky které máme možnost nahlédnout před sebe sama. Máme-li mít možnost pocítit tento svůj prapůvod, musíme, podobně jako umělec tvořící obraz, podstoupit tuto cestu zpět na počátek. Musíme mít dostatek síly neustále se vracet na počátek své cesty a hledat souvislost. Svou tvorbou k tvorbě sebe sama i druhých.

 

(Dominik Fras: Dynamoarchismus aneb od recyklace ke znovuzrození)

Proč koupit výtvarné dílo

Barva, tvar, pohyb, zvuk, hudba, slovo. Máme-li všech pět smyslů k dispozici a relativně pohromadě, tak, pokud pomineme jakkoli nepominutelné umění chutí, vůní, hmatu a podobně, jsou hlavními prostředníky našeho vnímání zrak a sluch. Jimi především vnímáme většinu uměleckých disciplín i svět kolem sebe.           Na tyto dva smysly se soustředí naprostá většina produkce lidí, kteří chtějí něco sdělit a nabízejí toto své sdělení či přímo usilují proniknout jím do naší duše.
Očima vnímáme barvu, tvar, objem, prostor, pohyb..., ušima zvuky, hudbu..., obojím pocity a myšlenky, slovo k nám přichází jako řeč i písmo a proto je už zřejmě pár tisíciletí syntetizujícím prvkem veškerého umění.
Zabývejme se nyní uměním určeným spíše pro zrak s ohledem na to, že co vidíme často přirovnáváme slovy, která přísluší sluchovým vjemům jako je rytmus, tón, ladění a naopak.
Zrakové vjemy, ostatně jako všechny ostatní, lze v zásadě rozdělit na kladné a záporné (tedy příjemné a nepříjemné či krásné a ošklivé atp.),  napříč tímto dělením na vzrušivé a nevzrušivé (přitažlivé a nepřitažlivé nebo vzbuzující pocity či naopak lhostejnost atp.).
Současní výtvarní umělci pochopitelně využívají všechny čtyři kategorie a jejich kombinace. Člověk přirozeně tíhne ke kráse a vzrušivosti, tedy příjemnosti a přitažlivosti. Ošklivost může být do určité míry omluvena či vyvážena vzrušivostí a posláním. Lhostejnost je neomluvitelná. Toto vše lze ale vnímat pouze individuálně, každý sám za sebe.
Základním důvodem koupě výtvarného díla je jeho přínos. Stejně jako u jakéhokoli produktu – výrobku či služby, ať jde o láhev vína nebo auto. Nerozhoduje však chuť,potřebnost nebo prestiž, která je charakterizována krátkodobým či střednědobým horizontem. U výtvarného díla je to dlouhodobý, z hlediska lidského života relativně trvalý přínos. Potřebnost je spíše na umělcově straně – potřeba tvořit, vyjádřit se danými prostředky a oslovit. Výtvarné dílo nás musí oslovit respektive promlouvat k nám, musí nám být v jistém slova smyslu partnerem, oporou, inspirací v jakoukoli chvíli našeho života.
Samozřejmě můžeme hledat pouze dekoraci pro výzdobu firmy, ale i tam sehrává výtvarné dílo výraznou motivační úlohu, zvláště pokud je voleno citlivě a se záměrem, ať už je to otázka motivační či prestižní.
Volíme-li si partnera pro život, je to otázka spíše delšího rozhodování a výrazně zavazující odpovědnosti.           A v našich zeměpisných a kulturních oblastech jde relativně o partnera jednoho. Výtvarná díla nabízí partnerství mnohočetná a nezavazující. Můžete si pořídit celý harém dle své žádosti a potřeby. Jediným omezujícím kriteriem jsou pořizovací náklady.
V čem tedy spočívá přínos pořízení výtvarného díla? Do prostředí v němž žijeme (ať je to dům, byt, firma či město) vnášíme výrazný prvek, kterým toto prostředí spoluutváříme. To je stejně odpovědné rozhodnutí jako zasazení stromu či postavení továrny, protože stejně jako továrna a strom i obraz či socha žijí svým vlastním životem. S tím rozdílem, že život výtvarného díla je bytostně spojen pouze s naším vnímáním, naším hledáním a objevováním v tomto výtvarném díle. Co v něm můžeme hledat a objevovat?
Protože každé výtvarné dílo je oknem či průzorem do labyrintu duše jeho tvůrce, reflexí jeho vnitřního              prostoru, je také obrazem prostoru, který může být v nás samých, aniž o něm víme. A to je základním          vodítkem toho co můžeme a méme ve výtvarném díle hledat. Ať už tvůrce nazve své dílo jakkoli, musíme v něm hledat především sami sebe. Podaří-li se nám to, pak je toto dílo pojmenováním něčeho, co nás oslovuje, vzbuzuje pocity a myšlenky, osvobozuje to něco v nás samotných. Někdo to pozná hned, jiný            to hledá týdny, ale tu přitažlivost cítí, jen hledá její pojmenování. Pak pro nás takové dílo může být trvalým přínosem a má hluboký smysl si je pořídit. Pokud k tomuto nedojde, je lépe koupit láhev dobrého vína,           protože stvořit dobré víno je také umění a na dobré chuti vína se shodneme daleko častěji.

(Dominik Fras: Dynamoarchismus aneb od recyklace ke znovuzrození)